גילגאַמעש - מלך, העלד, פיגורע

קסנומקס. קסנומקס. קסנומקס
6 אינטערנאַציאָנאַלע זיצונג פון עקסאָפּאָליטיק, געשיכטע און ספּיריטשאַוואַלאַטי

Ač se o Gilgamešovi, hrdinovi mezopotámských legend, učí ve školách, málokdo o něm ví více než že jeho příběh je nejstarším eposem světa. Přitom je z něj zřejmé, že si lidé před tisícovkami let kladli stejné otázky, jako my dnes. Co je smyslem života? Je možné získat nesmrtelnost? A co je vlastně po smrti? Právě hledání odpovědí na tyto otázky je ústředním tématem Eposu o Gilgamešovi který barvitě popisuje hrdinské skutky, boje s netvory, nezlomné přátelství i úpěnlivé hledání. 

Kdo byl Gilgameš  

Hrdina starodávného eposu byl králem města Uruku, nejstaršího města světa. Městu vládl tvrdou rukou a svým poddaným působil utrpení. Možná za jeho bezohledností stál jeho polobožský původ, neboť jak se píše v legendě byl ze dvou třetin bůh a z jedné člověk. Jeho matka byla bohyně Ninsumun, která figuruje i v eposu a často udílí Gilgamešovi cenné rady. Za jeho otce bývá považován král Uruku a hrdina Lugalbanda, jehož hrdinské skutky popisují sumerské legendy. Avšak některé prameny uvádí, že Gilgamešův otec byl fantom, nebo byl neznámý. 

Samotné vzezření hrdiny jen podtrhuje jeho neobvyklý původ. Podle tzv. Standardní babylonské verze byl 11 loktů vysoký a v ramenou měřil čtyři lokty. Když to přepočteme na dnešní míry, je to úctyhodných 5,7 metrů výšky a 2 metry šířky v ramenou. Zároveň byl krásný a silný a představoval tedy ideálního panovníka. V tomto směru je dobré pozastavit se nad standardem zobrazování králů a vládců ve starověké Mezopotámii. Ti byli vždy větší než ostatní postavy, silní a dokonalého vzhledu. Nejlepším příkladem za všechny je vyobrazení Akkadského krále Naram-Sína na jeho vítězné stéle ze Sipparu. Gilgameš byl jako obraz ideálního krále oblíben i u vládců tzv. třetí urské dynastie, kteří jej prohlašovali za svého bratra a hlásili se k jeho odkazu. 

Král Naram-Sín, první král, který se nechal prohlásit za boha

Na historické reálnosti Gilgameše se vědci stále plně neshodnou. Existuje však nápis krále Enmebaragesiho, otce Gilgamešova protivníka Aggy, který je datován do období kolem roku 2600 př. n. l., nicméně někteří odborníci zpochybňují historickou hodnověrnost i tohoto vládce. Gilgameš také figuruje na tzv. Sumerském královském seznamu. Podle něj vládl 126 let a jeho zásluhou bylo, že sebral z rukou už zmíněného Enmebaragesiho kořist. Pokud přijmeme Gilgameše jako skutečnou historickou osobnost, je zajímavé, že byl krátce po své smrti zbožštěn. To dokládá například seznam bohů ze Šuruppaku nebo texty z naleziště Abu Salabích, které zachycují krátké oslavné hymny pro různé bohy, mezi nimi i pro Gilgameše a Lugalbandu. Tyto nápisy přitom patří k nejstarším literárním textům sumerského písemnictví a datují se obecně do doby mezi lety 2600-2500 př. n. l. Je tedy vidět, že postava Gilgameše má bohatou tradici sahající až do počátků písemnictví a jeho příběh se jako nit vine celou dobou trvání mezopotámské civilizace, tedy více než 2000 let. 

Epos o Gilgamešovi 

První tabulka eposu o Gilgamešovi

První ucelené příběhy o Gilgamešovi jsou známy ze sumerských textů sepsaných ve starobabylonském období (2000 – 1500 př. n. l.). Tyto oslavné básně ještě netvoří jednolitý epický celek, ale představují pouze jednotlivé izolované kapitoly Gilgamešova příběhu. Některé z nich přitom nejsou součástí pozdějších verzí, což dokládá, že i samotný epos procházel určitým vývojem a redakcí. 

Nejvýznamnější a nejkompletnější verzí je tzv. Standardní babylonská verze známá především z tabulek objevených v knihovně krále Aššurbanipala v Ninive. Zkoumání tohoto starověkého města způsobilo v roce 1872 světové pozdvižení, protože po rozluštění jedné z tabulek se ukázalo, že popisuje příběh o potopě podobný tomu známému z Bible. Právě tato tabulka je součástí Eposu o Gilgamešovi a znovu po staletích nastartovala fascinaci jeho příběhem. 

Gilgameš a Enkidu 

Plastika netvora Chumbaby

Epos o Gilgamešovi začíná ve městě Uruku, jehož obyvatelé trpěli pod krutovládou krále Gilgameše, bezohledného despoty, který nutil muže k těžké práci a na ženách si vymáhal právo první noci. Zoufalí obyvatelé se obrátili k bohům s žádostí o pomoc a bohové, sami znepokojeni Gilgamešovým chováním, jejich prosby vyslyšeli. Bohyně Aruru, stvořitelka lidí, vytvořila tvora pojmenovaného Enkidu, který byl schopen čelit Gilgamešovi a vypustila jej do divočiny poblíž Uruku. Divoký Enkidu žil se zvířaty a chránil je, což však způsobovalo problémy lovcům a ti si šli stěžovat vládci města. Gilgameš přikázal, ať k Enkiduovi přivedou nevěstku Šamchat, která jej okouzlí svým půvabem a poté, co Enkidu strávil týden v milostném obětí Šamchaty se již nemohl přiblížit ke zvířatům, která se ho bála. Proto se vydal s nevěstkou do města a cestou se dozvěděl o Gilgamešově tyranii. Rozhodl se učinit této nespravedlnosti přítrž a utkal se s vládcem města. Gilgameš boj vyhrál, ale během něj si uvědomil, že v Enkiduovi našel někoho sobě rovného a stali se přáteli. 

V touze po hrdinských skutcích se Gilgameš rozhodl uspořádat výpravu do cedrového lesa, kde by mohl získat cenné a v mezopotámii vzácné stavební dřevo nutné na výstavbu a opravu chrámů. Les byl však hlídán mocným netvorem Chumbabou chráněným sedmi strašlivými aurami. Oba hrdinové se s ním střetli a s pomocí boha slunce Šamaše jej porazili. Vítězně se pak vrátili do Uruku i s cennými cedrovými kmeny. 

Odmítnutí Ištary 

Plaketa zobrazující bohyni Ištar

Hrdinský skutek Gilgameše nezůstal nepovšimnut ani mezi bohy. Bohyně Ištar, ochránkyně Uruku a bohyně války a plodnosti, našla v hrdinovi zalíbení a nabídla mu sňatek. Gilgameš ji však hrubě odmítl, neboť dobře věděl, že by jej nečekalo nic dobrého. Vyčetl jí, že všichni její milenci skončili v mukách a utrpení a že sňatek s bohyní by mu přinesl záhubu. 

Zhrzená Ištar se rozhodla, že svou potupu nenechá bez odplaty a vyprosila si od nejvyššího nebeského boha Anua tvora, který měl Gilgamešovi přivodit zkázu – Nebeského býka. Divoký býk řádil v Uruku, země praskala, řeka ustoupila a vojáci padali jak mouchy. Gilgameš s Enkiduem se vydali situaci vyřešit a pustili se do zápasu s býkem. Enkidu chytil býka za ocas a Gilgameš mu hbitě vrazil dýku do šíje. V hněvu Enkidu hodil po Ištaře, která souboji přihlížela z hradeb, kýtu a počastoval ji urážkami. Kněžky Ištar kýtu odnesly a oplakávaly. Z rohů býka nechal Gilgameš zhotovit nádoby na olej, které věnoval památce svého zesnulého otce Lugalbandy. 

Hledání nesmrtelnosti 

Souboj Gilgameše, Enkidua a Nebeského býka

Po tomto incidentu se bohové shodli na tom, že čeho bylo moc, toho bylo příliš a že je třeba zakročit. Jeden z nich musí zemřít. Tak zněl ortel bohů. A protože to, co bohové stvořili, mohou také po libosti sprovodit ze světa, padla volba na Enkidua. Těžce onemocněl a předtím než zemřel, proklel lovce i nevěstku, ale nad tou se nakonec slitoval a vyřkl nad ní požehnání.

Sedm dnů oplakával Gilgameš svého přítele a odmítal jej pohřbít, až dokud z mrtvého těla nevykoukl červ. V tu chvíli si Gilgameš uvědomil pomíjivost všech věcí a svou vlastní smrtelnost. Šokován tímto poznáním, které naplnilo jeho srdce strachem ze smrti, rozhodl se, že se vydá hledat nesmrtelnost. Procházel divočinou oblečný v kůžích, s vlasy rozcuchanými a vousy slepenými. Nakonec došel k tunelu hlídanému štířími muži na jehož konci našel zahradu se stromy obsypanými drahokamy. V zahradě přebývala šenkýřka Siduri, která Gilgameše od jeho marného hledání odrazovala: 

Otisk pečetního válečku se Štířími lidmi – strážci vchodu do rajské zahrady

“Proč bloudíš světem, Gilgameši?
Život, jejž hledáš, nenalezneš.
Když bozi stvořili lidstvo,
smrt jemu údělem dali,
život však ve svých rukou si podrželi.
Ty ale, Gilgameši, měj plné břicho,
ve dne i v noci se stále jen vesel,
každý den pořádej radovánky,
ve dne i v noci tancuj a hraj!
Ať čistý je oděv tvůj,
umytá hlava, ve vodě koupej se!
Pozoruj děcko, které tě za ruku drží,
žena ať v klíně tvém nalézá potěšení!
Toto je lidský osud.” 

Gilgameš byl však ve svém hledání neoblomný a tak jej šenkýřka poslala za převozníkem Uršanabim, který jej může převézt do země věčného života, Dilmunu, kde sídlí Uta-napišti, jediný člověk, který získal nesmrtelnost. Gilgameš přinutil převozníka aby mu pomohl překonat nebezpečné vody a setkal se s Uta-napištim. Ten mu povyprávěl příběh o potopě a o tom, jak získal nesmrtelnost. Tu mu darovali bohové a to jen proto, že přežil potopu. Gilgamešovo hledání tedy bylo marné, ale Uta-napištiho žena mu poradila, že na dně moře existuje rostlina, která navrací mládí. 

S nově nalezenou nadějí se Gilgameš vydal hledat tuto rostlinu a když ji našel, byl radostí bez sebe. Vydal se zpět ke svému rodnému městu Uruku, ale ještě než vstoupil do města, chtěl ze sebe smýt všechnu tu špínu cest. Svlékl šaty, odložil rostlinu na břeh a vykoupal se v jezírku. Náhle se připlazil had, kterého přilákala vůně rostliny, rostlinu sežral a na znamení nově získaného mládí ze sebe svlékl starou kůži. Gilgameš byl v koncích a nezbývalo mu už nic jiného, než se do města vrátit s prázdnou. Když se blížil k městu, pohlédl na jeho mocné hradby, které nechal vybudovat. V tu chvíli pochopil, že pravá nesmrtelnost se skrývá v tom, co po sobě na tomto světě zanecháme. 

K tomuto vyprávění byla později přidána XII tabulka, která popisuje, co člověka čeká po smrti. V mezopotámské kosmovizi bylo rozhodující, kolik potomků člověk přivede na svět a čím více jich zplodí, tím větší bude mít v posmrtném životě blahobyt. Rovněž děti zemřelé v útlém věku měly zajištěný posmrtný život bez utrpení. Oproti tomu ten, kdo zemřel v divočině nebo následkem úrazu musel trpět i po smrti. Nejhorším pak bylo, podobně jako v pozdějších semitských náboženstvích judaismu a islámu, uhoření, neboť duch tohoto člověka v podsvětí vůbec nebyl. 

Gilgamešovo poselství 

Ilustrace města Uruk

Hrdinské skutky uruckého krále inspirovaly nejen obyvatele starověké Mezopotámie. Současní badatelé i umělci jsou přitahováni tímto příběhem a snaží se poodhalit jeho význam. Složitost díla však přináší velké množství výkladů a co badatel, to jiná interpretace. 

Nejočividnější téma celého díla je hledání nesmrtelnosti, ale v podstatě se jedná jen o povrchovou vrstvu skrývající hlubší významy. Velmi silně eposem prostupuje hra kontrastů: příroda proti civilizaci, člověk proti bohům, vládce proti poddaným a hrdinské skutky proti běžnému životu. V průběhu střetávání těchto kontrastů je hrdina konfrontován sám se sebou a postupně proměňován. Právě transformace, napřed skrze konflikt s Enkiduem, Chumbabou a Nebeským býkem, a poté skrze

hluboký zármutek nad smrtí Enkidua a hledání nesmrtelnosti popohání hrdinu a celý příběh vpřed. Rumunský religionista Mircea Eliade celý příběh vysvětluje jako nezdařenou iniciaci hrdiny, tedy že Gilgameš nebyl schopen vyrovnat se se svými archetypy a buď se s nimi pouštěl do konfliktu, nebo před nimi utekl. Zdůrazňuje, že pouze hrdinskou cestou nelze dojít k cíli. 

Další paralelu je možné hledat v příběhu o Faustovi v jehož závěru hrdina dochází vysvobození právě skrze dílo, které vytvořil pro druhé. Tak i Gilgameš nachází vysvobození od svého marného hledání díky uvědomění si, že jedině díky tomu, že bude moudrý a schopný vládce nalezne to, po čem touží. A tedy podobně jako v knize Alchymista od Paola Coelha Gilgameš nakonec nalezl to, co hledal v místě, odkud se vydal na své strastiplné putování. V tomto smyslu se dá říci, že nejdůležitější část hledání je samotná cesta, během které dochází k transformaci. Díky ní se domů navracíme proměněni a připraveni objevit poklad, který v nás dřímá. 

Gilgameš a Anunnaki 

Stěna uruckého chrámu zobrazující mezopotámské bohy

Postava Gilgameše nezaujala jen vědce a umělce, ale také badatele zabývající se důkazy existence mimozemských civilizací ovlivňujících starodávné dějiny. První, co tyto badatele zaujalo je samotný vzhled Gilgameše, který bývá popisován jako obr. Celá řada starodávných mytologií, včetně té biblické, popisuje přítomnost obrů na zemi. V případě Bible se hovoří o bytostech zvaných Nefilim, kteří vznikli spojením nebeských bytostí zvaných Synové boží a lidských žen. Tak jako Nefilim i Gilgameš byl zrozen ze spojení božské bytosti a člověka a vykazuje podobné charakteristiky jako bibličtí obři včetně ohromné síly a prchlivé povahy. 

Pro příběh je podstatné také to, že je hrdina neustále v kontaktu s bohy – Anunnaki. Ať už je to přátelsky nakloněný Šamaš, svůdná Ištar, starostlivá matka Ninsumun nebo shromáždění bohů, kteří rozhodli o Enkiduově zrození a smrti, vystupují tyto bytosti jako reálné postavy z masa a kostí s vlastními úmysly a záměry. Rovněž tito bohové cestují do nebes, jako například Ištar, která poté, co vyslechla Gilgamešovy urážky vystoupala na nebesa kde sídlí Anu, nejvyšší z bohů a majitel mocné zbraně, Nebeského býka. Ten nemusel být nutně zosobněním katastrofického sucha a zemětřesení nebo monstrem, ale ničivou technickou zbraní, která měla přivodit zkázu Uruku. 

Narážky na vyspělé technologie nejsou v příběhu ojedinělé. Velmi působivá je pasáž, ve které Gilgameš cestou do cedrového lesa ve snu spatří podivuhodný jev a tento sen pak popisuje svému příteli Enkiduovi. Pasáž zní takto: 

“Nebesa křičela, ryčela země.
Den najednou ustrnul v hrobovém tichu a nastala tma.
Potom se zablesklo a vzplanul oheň,
Plameny šlehaly, pršela smrt.
Ztemněla zář, zhasínal oheň,
poté co zeslábl, změnil se v popel.” 

Co je v této tajemné pasáži popisováno není zcela jasné, ale mohlo se jednat například o start rakety nebo explozi ničivé zbraně. Opět se můžeme opřít o pralely z Bible, například úryvek z Mojžíšova setkání s Hospodinem na hoře Sinaj. 

“Hora Sinaj byla celá zahalena kouřem, neboť na ni Hospodin sestoupil v ohni. Stoupal z ní dým jako z pece a celá hora se mohutně otřásala.” 

Oba texty popisují velmi podobnou situaci a tak se nabízí možnost, že zachycují vyspělé technologie cestování, kterými disponovaly buď civilizace mimozemského původu nebo pozůstatky zaniklé vyspělé předpotopní civilizace. Argumentem proti mimozemským návštěvníkům může být to, že by mimozemšťané přece nepoužívali zdánlivě primitivní raketové motory. Co však přesně tyto texty popisují, je potřeba dále podrobně zkoumat.

ענלעך אַרטיקלען