טוט אונדזער וויסן קומען פון אַ מאָרפאָגענעטיק פעלד?

קסנומקס. קסנומקס. קסנומקס
6 אינטערנאַציאָנאַלע זיצונג פון עקסאָפּאָליטיק, געשיכטע און ספּיריטשאַוואַלאַטי

Zdálo by se, že odpověď na otázku, odkud čerpáme naše vědomosti, je jednoduchá. Všichni jsme chodili do školy, pak třeba ještě na přednášky na vysoké a četli jsme knihy. Aniž bychom tomu věnovali větší pozornost, dozvěděli jsme se spoustu věcí od rodičů, od přátel a koneckonců i ze sdělovacích prostředků. Tady se nám ovšem začíná odpověď na otázku, jaké konkrétní zdroje informací koho ovlivňují.

O sýkorkách

Začátkem minulého století začala donáška mléka v lahvích s kartonovými víčky. Láhve stavěli ke dveřím u prahu. V anglickém městě Southampton si místní sýkorky tuto novou vymoženost zakrátko oblíbily. Lehce proklovaly víčko a pily mléko. Netrvalo dlouho a najednou se tak začaly chovat sýkory v celé Británii a pak i ve větší části Evropy.

S příchodem 1. světové války, když se objevily potravinové lístky, láhve s mlékem již před dveřmi nestály. Roznáška mléka se obnovila až po osmi letech a co se stalo? Sýkorky začaly ihned klovat do víček z kartonu.

Proč by to vlastně mělo být něčím mimořádným? Vtip je v tom, že sýkory se v průměru dožívají tří let. To znamená, že za osm let se vystřídaly téměř tři generace. Jakým způsobem byly tedy předány informace? Jak známo, sýkorky číst neumí a jak krást mléko je nikdo neučil.

Morseovka

Uvedeme ještě další příklad, tentokrát se to bude týkat lidí. Americký psycholog Arden Mahlberg dal svým žákům k osvojení dvě verze Morseovy abecedy, které byly stejně složité nebo jednoduché, chcete-li. První varianta byla skutečná morseovka (studenti ji neznali) a druhá byla její napodobeninou, k jednotlivým signálům byla přiřazena jiná písmena. Všichni žáci se rychleji a bez problémů naučili pravou Morseovu abecedu, aniž by věděli, že se jedná o tu správnou.

Podivná pole

Anglický biolog Rupert Sheldrake nám nabízí teorii morfogenetických polí a rezonance, která tyto jevy vysvětluje. Podle ní se v mozku člověka nebo zvířete paměť ani vědomosti nenachází. Celý okolní svět je protkán morfogenetickými poli, ve kterých se shromažďují veškeré znalosti a zkušenosti lidstva i živočichů. Pokud se člověk snaží vybavit si například násobilku nebo některé verše, automaticky „vylaďuje“ svůj mozek na tento úkol a získává potřebnou informaci.

Na první pohled se teorie Sheldrakea zdá být poněkud podivná, možná dokonce i bláznivá. Nebudeme ale spěchat se závěry. Sýkorky, které se narodily v polovině 40. let, nemohly mít zkušenost svých předků. Nicméně jakmile se znovu objevily láhve s mlékem, v celé západní Evropě si s nimi věděly hned rady.

Dokonce, i když budeme předpokládat, že ptáci v určitých oblastech znovuobjevili způsob jak krást mléko, jejich zkušenost se nemohla tak rychle rozšířit na rozsáhlé území. To by ale znamenalo, že pro sýkorky přišla důležitá informace zvnějšku, uložili ji tam jejich předci, které ptáci nikdy nepoznali.

A proč bylo pro studenty jednodušší a rychlejší naučit se skutečnou morseovku – na rozdíl od té vykonstruované? Původní verze se v morfogenetickém poli mohla nacházet v takovém množství, že prostě „utloukla“ experimentální variantu.

Rupert Sheldrake je toho názoru, že člověk si osvojuje vědomosti o to lehčeji, čím více lidí je má. Svým studentům zadal úkol naučit se dvě japonská čtyřverší přeložená do angličtiny. První bylo dokonce i v Japonsku málo známé a druhé znal každý žák ze země vycházejícího slunce. A právě to druhé čtyřverší si studenti zapamatovali daleko lépe a rychleji.

Ještě je potřeba zmínit, že aby se člověk mohl ptát informačního pole Země, musí mít určité znalosti, které získá studiem. Každopádně ale není mozek člověka, i podle Sheldrakea, pouze „radiopřijímačem“, je něčím daleko víc

Upřený pohled zezadu

Vědci se snaží již dlouho „rozklíčovat“ jak je možné, že člověk cítí, když se na něj někdo upřeně dívá zezadu. Žádné logické vysvětlení pro to není, ale každý z nás to zažil. Sheldrake tvrdí, že člověk necítí pohled (vzadu oči nemáme), ale zachycuje myšlení a úmysly toho, kdo se mu dívá na záda. A to k němu přichází z morfogenetického pole.

Jedné dívce bylo pod hypnózou vsugerováno, že je Raffaelem Santi, velkým italským umělcem, žijícím na přelomu 15. a 16. století. Děvče pak začalo velmi slušně malovat, ačkoliv předtím se tím nezabývala a tento talent se u ní neprojevoval. Podle Sheldrakea jí byly z morfogenetického pole předány informace o člověku, který žil před 400 lety a zároveň i určité nadání.

Holubi, psi a lišky

Vrátíme se ale ke zvířatům a ptákům. O holubech víme, že jsou schopni najít svůj holubník na vzdálenosti tisíce kilometrů. Jak to vlastně dělají? Vědci si dlouho mysleli, že holubi si dokážou pamatovat topografii příslušného území. Když se tento předpoklad nepotvrdil, objevila se hypotéza, že se řídí proudy magnetické energie. Po vědeckém přezkoumání odpadla i tato varianta. Jsou popsané případy, kdy se holubi vraceli do svého rodiště dokonce, i když je vypouštěli z lodí na otevřeném moři.

Již dávno víme, že pes, který žije v bytě, cítí, kdy se jeho pán vrací domů a přichází. Pes se v radostném vydává ke dveřím. Člověk se ale může zpozdit, něco ho zdrží, a v ten okamžik odchází zklamaný pes od dveří. Není to o sluchu ani o čichu, tady pracuje jakési informační propojení.

Sheldrake předpokládá, že mezi psem a jeho „pánem“ se vytváří něco jako elastické vlákno morfogenetické povahy. Stejné vlákno existuje i mezi holubem a jeho rodištěm. Holubi ho sledují a tak se navrací domů.

V 16. století se vydal chrt Cézar ze Švýcarska do Francie, kam odcestoval jeho pán a našel ho ve Versailles. Během 1. světové války pes jménem Princ při hledání svého pána dokonce přeplaval i Lamanšský kanál.

Vědci, kteří zkoumají chování lišek, byli často svědky zajímavých událostí. Lišky se vydávaly velmi daleko od svých nor a liščata v té době „řádila“, dokonce vylézala i z nory. Matka je nemohla slyšet ani vidět. V tu chvíli se liška zastavila, otočila a upřeně se zadívala ve směru nory. To stačilo, aby se liščata uklidnila a znovu zalezla. Stejně jako u předešlých případů se nejedná o běžný způsob komunikace.

Mozek jako přijímací stanice

Z toho vyplývá, že jsme obklopeni oceánem informací. Jak se ale máme do tohoto bezbřehého informačního světa vydat? Měli bychom vyladit „rádio“ svého mozku na potřebné vlny. O tom psal v první polovině 20. století akademik Vladimír Vernadskij, když pracoval na svojí teorii noosféry.

Mohlo by se nám zdát, že tento problém je prakticky neřešitelný. Přitom ale používáme mobilní telefony a na naší planetě jich fungují stovky milionů. A v té záplavě vytáčíme jedno konkrétní číslo, které potřebujeme, a spojíme se. Stejně tak nachází i nás.

Teorie morfogenetických polí a rezonance by mohla mnohé vysvětlovat, nicméně vědci ji zatím nedokázali prokázat. To rozhodně automaticky neznamená, že morfická pole neexistují, jenom bychom měli zkoumat a hledat dál…

שפּיץ פון די Sueneé וניווערסע עשאָפּ

Rosa de Sar: DVD 12 posvátných kalichů – poslední kus!

Zpěv krystalových mandal. 46 minut hudby, projekce krystalových mandal a zpěvu posvátných vokálů. Zcela vyjimečné DVD. Nabízíme vám poslední kus.

Rosa de Sar: DVD 12 posvátných kalichů

ענלעך אַרטיקלען